Hoši by opravdu potřebovali vychovat...
11. ledna 2008 v 18:14
|
Rodinka psích démonů
Inu no Taisho: Nemůžu uvěřit jak se to chováte!
InuYasha a Sesshoumaru: Promiň tati...
Vzpomínky na budoucnost - Epizoda III. = Dvojčata útočí (část druhá)
11. ledna 2008 v 18:02
|
Cizí příběhy
"Žárlivostí, proto jsem dostala na starost Kikyo," odpověděla mu Shari a otočila se ke své sestře. "Kdy jsi mi to chtěla říct? Kdy jsi mi chtěla oznámit, že ti jde jen o to, aby ses najedla?"
"Copak?" ušklíbl se Inuyasha. "Máš snad něco proti vlastní sestře?"
"Původně jsme byly domluvené, že pokud uvidíme, že o Sesshoumara někdo stojí, necháme ho jít," řekla Shari. "Ale Zhari ho nikdy nechtěla nechat jít, chtěla ho sníst."
"Shari," rozhodila Zhari rukama. "Pokaždé, když máme udělat něco takového, přemluvíš mě, abych byla hodná, nikoho nezabíjela a tak. Ale já mám hlad, Shari, už pěkně dlouho. Takže buď slupnu tohohle cynika (pozn.: Tím myslela Sesshoumara), nebo si pochutnám na Inuyashovi. Možná je sním dokonce i oba, uvidíme..."
"Ty nemůžeš dělat vůbec nic?" ptal se Inuyasha Shari.
"Ani kdybych chtěla," řekla Shari. "Nemůžu zabít vlastní sestru, navíc všechny zranění sdílíme, takže bych nakonec odpadla dřív já, vzhledem k tomu, že Zhari toho víc vydrží."
"Počkej - takže kdyby se Inuyashovi podařilo Zhari zabít, zemřela bys i ty, ne?" uvědomila si Kagome.
"V tom není žádný problém," usmála se Shari. "My udržujeme rovnováhu v tomhle světě. Pokaždé, když se někde vyskytne extrémní žárlivost, nebo nenávist, musíme být u toho a vrátit vše do normálu. I kdybychom opravdu zemřely, zrodíme se znovu. Ale vy ne. Možná byste toho měli nechat a zdrhnout, dokud Zhari baští Sesshoumara."
Inuyasha se ohlédl na Rin, a pak se podíval zpátky na Shari. "Nikdy. Je to můj bratr (pozn.autora: Tyhle slova jsou nabitá neuvěřitelnou, avšak nepostradatelnou absurditou. Pokaždé, když si to přečtu, sama sebe se ptám, odkdy, sakra, Inuyasha bere Sesshoumara jako bratra, avšak tuhle větu jsem si prostě odpustit nemohla)."
A znovu vyrazil proti Zhari. Ani si to neuvědomoval, ale během toho, co tlachal se Shari, Zhari už odrovnala Miroka a Sango s Kirarou. Ale byli živí, nikdo je právě netrávil, a tak o ně Inuyasha neměl starost. Ale bál se o Sesshoumarua (To asi poprvé, co?)...
Útočil a útočil, ale přitom ho Zhari jen odhazovala svými chapadlovitými vlasy a on za chvíli vypadal jako Rin. Náhle se v tom svém slepém útočení opět odebral do světa vzpomínek. A promlouvala k němu Rin...
"Sesshoumaru má dobré srdce..."
A útočil dál...
"Jenže někteří nevědí, jak lásku ukázat."
Dostával stále větší rány, ale pořád se dokázal postavit zpět na nohy...
"Ale ne, to, že jsem byla mrtvá, mi prospělo. Jinak bych teď přece se Sesshoumarem nebyla."
A někde v dálce zněl Kagomenin křik...
"To je kouzlo osobnosti."
A náhle před sebou spatřil dívčí obličej - Shariin obličej. Zase se vrátila do té podoby šestnáctileté svěží dívky jen o něco málo starší, než Kagome.
"Dost, stačí, prober se," křikla na něj.
"Co?" podivil se Inuyasha a rozhlédl se po okolí.
Uviděl Sango a Miroka, jak klidně sedí na trávě, Kagome s Rin, jak se usmívají, Sesshoumara, jak si upravuje zbylé oblečení rozleptané od Zhariiných žaludečních šťáv (teď byl Inuyasha rád, že se Sesshoumaru tak teple obléká, protože jinak by nejspíš viděl něco, co by vážně vidět nechtěl) a samotnou Zhari, tentokrát v podobě lidské dívky, jak leží skroucená na trávě a drží se za břicho.
"Co se jí stalo?" zeptal se Inuyasha, kterému bylo divné, že by Zhari zmáknul, když jí nevadily jeho útoky.
"Otrávil jsi jí," odpověděla mu Shari. "Myslela si, že na ní útočíš plný nenávisti, a tak hltala tvoje emoce, jak jen to šlo. Ale tys byl místo toho plný lásky - lásky ke svému bratrovi."
"Plný lásky?" zopakoval Inuyasha, podíval se na Sesshoumara a chtělo se mu zvracet.
"Ty jsi ho zachránil!" přiběhla k němu Rin a láskyplně ho objala (i když pak, když se jí to pochvíli zdálo mírně trapné, ho rychle pustila).
Pak přiběhla ještě k Sesshoumarovi a objala ho taky. "Jsem tak ráda, že se vám nic nestalo!"
Ale toho se Rin hned tak pustit nechtěla, takže jí Sesshoumaru musel tiše a klidně (a na pohled trochu znechuceně) říct: "Rin, to stačí, pusť mě."
"Hele," otočil se Inuyasha zpátky k Shari. "Jak to, že tobě taky není špatně, všechny zranění přeci sdílíte, ne?"
"No, mě láska nevadí," řekla na to Shari. "Jsem proti ní imunní."
"No jo a nabitá pozitivní energií..."
"Tak nějak."
"Co bude teď?" zeptal se Inuyasha. "Najdeš svojí sestřičce někoho, kdo každýho nenávidí? Kdo jí spraví chuť k jídlu?"
"Nebuď takovej," usmála se Shari. "Vyhrála jsem i druhou sázku a teď se Zhari půjdeme někam jinam."
"Jakej takovej?" opáčil se Inuyasha. "Jen jsem ji chtěl navrhnout Naraka jako výbornej oběd," pak ale jeho pohled zkameněl. "Vy jste se vsázely?!?"
Shari došla až ke svojí sestře a starostlivě se na ní podívala. I přes to, jak moc byly ty dvě odlišné, stále to byly sourozenci a měly se určitým způsobem rádi. Pak si k ní Shari klekla a pomohla jí si sednout."
"Prohrála jsi na plné čáře."
"To mi povídej," sykla Zhari a odvrátila pohled.
"Takže můžem už jít, ne?"
"To můžem."
"Víš ještě, co jsi mi slíbila?" zamrkala Shari.
"Já nezapomínám," řekla na to Zhari. "Uděláme si prázdniny."
"Výborně," usmála se Shari ukázala Zhari dlaň, jako když se přísahá u soudu.
Zhari zvedla svou ruku a konečky prstů se dotkla těch Shařiiných. Náhle okolí zaplavilo růžové světlo a když zmizelo, začaly se obě sestry vypařovat. Nejdříve konečky prstů, současně s nimi nohy, a pak zmizely stejně, jako to růžové světlo.
"Ještě se uvidíme,"stačila říct Zhari, než se rozplynula.
"To určitě," štěkl Inuyasha, ale dvojčata už byla pryč.
Chvíli tam jen tak stáli a dívali se na místo, kde ještě před chvílí byly Shari a Zhari. Pak k Inuyashovi přistoupil Sesshoumaru. Chvíli se Inuyasha odvažoval si myslet, že mu chce Sesshoumaru poděkovat, ale to ho pěkně rychle přešlo - Sesshoumarův pohled vůbec nevypadal potěšeně nad tím, že mu právě jeho mladší bratříček zachránil krk.
"Inuyasho," začal Sesshoumaru.
"Jo?"
"Připravil jsi mě o meč," řekl.
Inuyasha si rázem vzpomněl na to, jak Sesshoumarův meč jako jednohubku slupla Zhari. "A nic víc nemáš?"
"Věř, že jednou bude Tessaiga moje."
"Aha."
Sesshoumaru zaostřil na jeho pohled. "Co tak koukáš, Inuyasho. Snad by si ode mě nechtěl poděkování, to bys ode mě snad ani ty nečekal, ne? Inuyasho, nejsem ten typ hodného bratra, vlastně tebou se zabývám jen kvůli Tessaize..."
"No, když o ní mluvíte," ozvala se Kagome "…tak jen abyste to věděli, je fuč. Zdá se, že si jí naše kamarádka Shari vzala sebou. Tedy ať šla, kam šla..."
"Co?!?" vyjekl Inuyasha a začal poskakovat a zvedat každý kámen s nadějí, že tam svůj meč najde. "Vážně je pryč? Nemohla ho někam schovat?"
"To asi ne..."
"Můj meč!!!!!!!!!!!!!!!"
Sesshoumaru si pomyslel, že je tak strašně rád, že není Inuyasha. Dělal by jednou takovéhle cavyky a úplně by si zničil svou pověst. Pověst v háji, Tessaiga v háji, nervy v háji. Chudák Inuyasha. Sesshoumaru sice už udělal mnoho hloupostí kvůli tomu meči, ale nikdy by ho takhle veřejně neoplakával. Měl svou hrdost.
"Rin, seber Jakena, jdeme."
Sesshoumaru, Rin a Jaken už byli skoro v lese, když se opět objevilo růžové světlo a s ním i Shari. V rukou třímala dva meče, ten Inuyashův i Sesshoumarův.
"Málem bych zapomněla," usmála se. "Omylem jsem ti ho sbalila, Inuyasho," podala Inuyashovi Tessaigu. "Jo a tady je ten tvůj!" podala Sesshoumarovi jeho meč pomocí svých vlasů.
"Ale jak se ti podařilo zachránit Tokijin?" ptal se Inuyasha.
"Řekněme, že jsem přinutila Zhari, aby ho vyplivla..."
"Nechutný..."
"A mimochodem," podívala se Shari na Inuyashu a Sesshoumarua. "Trochu jsme vám je vylepšily... Tak nějak už spolu nebudete moc nikdy bojovat, protože kdybyste se o to pokusili, ty meče si to s vámi vyřídí."
"Nevadí," řekl Inuyasha. "Stejně nějak neplánuju se s ním dál vídat."
"No, v tom ti nebudu bránit," řekla na to Shari. "Zatím se tu mějte."
A pak znovu zmizela stejně tak rychle, jako se objevila. Inuyasha si v tu chvíli oddechl, protože měl konečně svojí Tessaigu a nepřineslo mu to žádné problémy.
Podíval se na Sesshoumara. "Bojovali jsme spolu i bez mečů, ne?"
Sesshoumaru kývl. "Ale zdá se, že už spolu stejně bojovat nebudeme."
"Taky myslím," souhlasil Inuyasha. "Nestojím ti za to, co?"
"Tak nějak."
Ještě jednou se na sebe obě skupinky podívaly (skupina A - Sesshoumaru, Jaken, Rin, skupina B - Inuyasha, Kagome, Sango, Miroku, Shippo a Kirara), a pak jen obě šly svou cestou.
V té chvíli Inuyasha už věděl, že život není tak těžký, jak si dřív myslel. Taky věděl, že se Sesshoumarem už nebudou takoví nepřátelé, jako dosud. Navíc Kikyo se potřetí odebrala do říše stínů a jeho světem už byla zase jen Kagome.
Už žádné pohledy zpátky, žádné trápení se nad mrtvou milovanou ženou, žádná bývalá nenávist k nevlastnímu bratrovi. Ošklivé dětství přestalo mít svůj význam. Kagome tu stála vedle něho - nebyla minulostí, ale přítomností. Mohla být budoucností. To, co bylo dřív, se ukrylo do mlhy prachu z minulých vzpomínek. Svět čekal jen na to, až se přítomnost stane minulostí a budoucnost přítomností. Zrodily se sny, které všema rukama, co měly, ukazovaly dál, pryč od bývalých věcí.
A právě tady vznikají. Budí se z tvrdého spánku a přicházejí k nám. Tady pak žijí spolu se všemi živými i neživými bytostmi a přinášejí jim světlo. Tady jsou Vzpomínky na budoucnost.
Vzpomínky na budoucnost - Epizoda III. = Dvojčata útočí (část první)
11. ledna 2008 v 18:01
|
Cizí příběhy
Vzpomínky na budoucnost III.
Dvojčata útočí
Nenávist… Nikde by neměla být a přesto je k vidění na každém kroku. Je zvláštní, že se rodí i z lásky a přátelství. Nenávisti se nedokážeme pořádně ubránit, můžeme ji umlčet, to ano, ale pořád je tu s námi. Je skrytá pod usměvavou maskou a jen čeká na to, až bude člověk dostatečně zranitelný na to, aby ho mohla ovládnout.
Náš svět je nenávistí pohlcen, snad už od té doby, kdy byla otevřena Pandořina skříňka, možná ještě mnohem déle. Dá se tedy proti ní vůbec bojovat? Dá se vyrvat z našeho bušícího srdce, aby nám dál neškodila? Možná... Ale co když se jí vůbec zbavit nechceme? Žili jsme s ní moc dlouho na to, abychom jí dokázali dát sbohem. A co zmůže taková nenávist dvou bratrů živená z obou stran špatnými pocity? Jak se té dá zbavit?
"Hotovo?" vykročil někdo ze stínů lesa.
"Ano," odpověděl jí někdo jiný. "Ani neví, že to nebyla Kagome, kdo vzkřísil Kikyo."
V pruhu světla, který prokukoval mezi stromy, se náhle objevila dívka s hodně dlouhými zelenými vlasy a fialovýma očima. Usmívala se, ale nemilým úsměvem. Byl to zlomyslný úsměv. Kousek od ní se zjevila i druhá postava, také dívka a byla naprosto totožná s tou první, tedy s tím rozdílem, že její vlasy byly fialové a oči zelené.
"Dobře," řekla ta zelenovlasá. "Zbývá už jen ten druhý."
"Zhari, já to dělat nemůžu," schovala si tvář do rukou ta fialovláska, jejíž pohled vypadal ztrápeně. "Už to snad stačí, ne?"
Zharin úsměv se místo toho, aby tu fialovlasou dívku potěšil, rozšířil do ještě temnějšího a zlejšího. "Ale no tak, vyhrálas první sázku. Hlavu vzhůru, Shari, toho druhého si beru na starost já. Stačí jen, abys tam Inuyashu přivedla."
"Té holčičce se nic nestane, že ne?" podívala se Shari do země. "A když to půjde, tak ani jemu."
"Na tu holku ani nesáhnu," slíbila Zhari. "A on... no, pokud se mu Inuyasha rozhodne pomoct, tak se nic nestane ani jemu. A teď - druhá sázka - vsázím na to, že se na něj Inuyasha vykašle."
"Fajn," souhlasila Shari. "Podle mě mu pomůže."
"Shari, víš, co je tvůj problém? Jsi až moc hodná."
"Já už to nechci dělat," skutálela se Shari po tváři slza. "Nemůžu... Víš, jak mi bylo? Musela jsem Kikyo zabít. A to nejhorší - krok vedle a musela bych zabít i Kagome."
"Zlatíčko moje," objala ji Zhari, tentokrát s pohledem mnohem milejším. "Je to přece naše práce. Za to ty nemůžeš. Až to tu všechno doděláme, odpočineme si, ano?"
"Na hodně dlouho."
"Platí."
A zatím šli lesem Inuyasha a Kagome ruku v ruce a v těsném závěsu za nimi Sango, Miroku, Shippo a Kirara. Inuyasha právě odsoudil Kikyo k smrti, kterou kdysi miloval, ale nijak si to nevyčítal. Teď byl totiž s dívkou, která pro něj znamenala úplně všechno v téhle chvíli. Kikyo už k životu nepotřeboval.
Náhle pocítili silný závan větru. Pak spatřili podivný fialový chomáč vlasů (vypadal nejdřív trochu jako třásně roztleskávaček) za chvíli po ním vyrostla roztomilá dívka s veselým úsměvem.
Inuyasha vytasil Tessaigu a stoupl si před Kagome. "Zpátky, rychle."
"Co se děje?" zeptal se Miroku a postavil se též do bojovného postoje.
"Ta dívka," vysvětlil Inuyasha. "Páchne jako ta démonka, co chtěla zabít Kagome a Kikyo... Co zabila Kikyo."
Sango nadzvedla Hiraikotsu. "To asi znamená problém, co?"
"Asi jo."
"Jen klid," začala si dívka žmoulat pramínek vlasů na znamení toho, že se trošku stydí. "Jsem tu jen proto, abych vám řekla, že někdo, koho znáte, je ve velkém nebezpečí."
"Vážně, jo?" probodnul jí Inuyasha pohledem. "A co když řeknu, že na toho někoho peču a chci vědět, kdo jsi ty?"
"Já se jmenuju Shari, ale to není důležité. Mnohem důležitější je život toho, o kom teď mluvím, protože jestli si nepospíšíte, tak zemře."
"Jako bychom ti mohli věřit," štěknul na ní Inuyasha.
"Vy to nechápete, je to vážné, přestala se Shari usmívat. "On doopravdy zemře."
"Jasně, ať si zemře!" hodil na ní Inuyasha nenávistný pohled.
Shari teď vypadala spíš jako čtyřleté děvčátko přesto, že jí předtím Kagome tipovala tak na šestnáct. "Dobře... Fajn... Já vám to... měla... jen.. říct..."
"Počkej Inuyasho," chytla ho Kagome za rameno. "Podívej - ona pláče."
"A co já s tím?"
Inuyasha si usmyslel, že emocionálně nestabilní lidé, jako byla Shari, mají v určitém úhlu pohledu štěstí. Chvíli se smějí, chvíli brečí a všichni jich litují.
"Měj trochu srdce, Inuyasho," řekla Kagome a došla až k Shari. "Kdo že je ten, komu hrozí velké nebezpečí?"
"To nemůžu říct."
"Aha..." mluvila Kagome se Shari spíš jako s miminem. "Ale můžeš nás za ním odvést, ne?"
Samozřejmě, že Shari mohla. Proto tu byla, aby je tam přivedla. Přesně tak, jak jí to řekla její sestra. Ale Shari z toho žádnou extra radost neměla.
Došli na nějakou louku, dost zvláštní louku. Všechna tráva i květiny byly zválené a udupané. Uprostřed louky byla obluda s chapadlovitými zelenými vlasy, fialovou pletí a fialovýma očima, která byla stejná jako ta, co zabila Kikyo, jen v jiných barvách. No a s ní tu byl ještě Sesshoumaru obtočený jejími vlasy, Jaken, který bezprizorně ležel na zemi a malá Rin s mnoha šrámy na rukách a obličeji, která si právě otírala krev z koutku úst.
"Co se to tu jen stalo?" podivila se nad tím Kagome.
"Ona už s tím začala," vyjekla Shari a vyběhla k prostředku louky.
Najednou byla Shari tváří v tvář té obludě s fialovou pletí a už vůbec nevypadala jako malé dítě, spíš zestárla na ženu ve středních letech. Na tváři měla vyčítavý pohled a přejížděla jím z Rin na Sesshoumarua, zase na Rin, a pak na tu obludu.
"Slíbila jsi, že jí neublížíš!" štěkla na ní. "Slíbila jsi, že se jí nic nestane, Zhari!"
"Smůla zlato," řekla Zhari a podívala se na Rin. "Jen se mrkni, co ta malá potvůrka dělá."
Rin se zvedla ze země a velkou rychlostí vyrazila proti Zhari. Ta jen máchla jedním svým chapadlem a odhodila Rin několik metrů daleko. Sesshoumaru, který se stále ještě snažil dostat z jejího sevření, vyjekl a jeho oči spočinuly na hromádce, ve kterou se Rin proměnila.
V té chvíli přiběhl i Inuyasha s Kagome a hned za nimi pádili Sango, Kirara, Miroku a Shippo. Kagome automaticky zamířila k Rin a Inuyasha šel s ní.
Ale Rin se náhle zvedla a z bláznovstvím v očích znovu vyrazila proti Zhari.
"To stačí, Rin, dost…" křikl Sesshoumaru, ale bylo to k ničemu.
Inuyasha a Kagome doběhli tam, kam Rin po Zhařiném útoku odletěla. Když jí pak Kagome otočila, musela žasnout nad množstvím otoků a šrámů.
"Sesshoumaru-sama," šeptala Rin stále. "Sesshou..."
"Co je s ní?" zhrozil se Inuyasha.
"Nejspíš jen omdlela vyčerpáním," řekla mu Kagome a hodila hlavou směrem k Sesshoumarovi. "Teď bych se víc bála o něj."
Inuyasha chtěl chlapácky říct: "Sorry, jemu já rozhodně pomáhat nebudu," ale nešlo to.
Rin by kvůli Sesshoumarovi s čistým svědomím zemřela a Inuyasha věděl, že téhle holčičce, která mu určitým způsobem pomohla se rozhodnout mezi Kagome a Kikyo, musí pomoci zachránit jeho.
Obrátil se k Zhari s vytasenou Tessaigou, ale v tom jeho meč uchopilo fialové chapadlo a vytrhlo mu ho. Když se otočil, spatřil za sebou Shari v lidské podobě, jak svírá Tessaigu v rukou.
"Já věděl, že ti nemůžeme věřit!" štěkl na ní Inuyasha.
"Promiň," řekla Shari upřímně. "Pořád jsou tu ještě věci, které musím dělat. Navíc - Tessaigu bys proti ní vůbec nemohl použít."
"A jak tohle ty můžeš vědět?" vztekal se Inuyasha, zatímco Sango Miroku a Kirara bojovali (zatím dost neúčinně).
"Proč mě tady nikdo neposlouchá?" postěžovala si Shari. "Ta tvoje Tessaiga jí vůbec nemůže ublížit, protože mě taky neublížila. Když jsi po mě házel ty svý útoky, připadala jsem si jak v lázních ve vířivce! A pak, když jsi chtěl zachránit Kagome, musela jsem je obě, i Kikyo, hodit dolů do té propasti.Kdybych jí pořád držela, nikdy by ses k ní nedostal."
"Takže jsi to byla ty, co?"
"Teda, ty jsi ale blesk?" hodila po něm Shari pohled, který si schovávala pro hodně podřadné lidi. "Zhari ho klidně zabije. Vlastně ona touží po tom ho zabít, ale musí tě nejdřív nechat zaútočit, aby se neřeklo, že ti nedala šanci. Jenže než ty se rozhoupeš, Zhari ho stráví."
Zpod Zhařiných vlasů vypadl chuchvalec něčeho žlutého, nechutného a bublajícího. Leptalo to všechno okolo - trávu, kameny, zem, no a samozřejmě Sesshoumara. V té chvíli to Inuyashovi došlo - tohle byly agresivní a k pozvracení odporné žaludeční šťávy.
"Ona ho tráví?" podivil se Inuyasha.
"Super postřeh."
Náhle Inuyasha zahlédl Sesshoumarův meč. Nebyla to Tensseiga, která nezabíjela, nýbrž léčila, byl to meč vyrobený z tesáku démona, který jednou zlomil Tessaigu. Sesshoumaru tenhle meč nechal vyrobit, aby s ním mohl zabít Inuyashu a byl jedinou osobou, která tomu meči dokázala vládnout, neboť Tokijin sám měl svojí démonickou auru, která měla v moci každého, kdo se ho jen dotkl. Ten meč Inuyashu nenáviděl, toužil po jeho krvi. Zpočátku měl Inuyasha za to, že právě díky tomu si s ním Sesshoumaru tak dobře rozumí, ale postupně svůj názor měnil. Uběhla totiž už velmi dlouhá doba, kdy s ním Sesshoumaru doopravdy bojoval. Ano, párkrát se sice utkali, ale už nikdy víc z něj Inuyasha necítil, že ho chce Sesshoumaru vážně zabít. Už nikdy necítil tu Sesshoumarovu touhu po krvi. Tak to bylo od té doby, co potkal Rin...
Ohlédl se na Rin, která stále ještě neochotně ležela na zemi vedle Kagome, která jí ošetřovala. Pak se podíval na Sesshoumara. Jen taktak byl ještě při vědomí. Vzpomněl si na to, jak spolu bojovali. Vždycky spolu jen bojovali, vždycky se jen nenáviděli.
"Nenávidíte se jen proto, že jste nevlastní bratři? To je ten důvod?" ptala se ho Rin, když spolu byli uvěznění v jeskyni.
Inuyasha uchopil Sesshoumarův meč a projela jím strašná bolest. Tokijin se ho snažil zabít. Když už byl ten meč živý, mohl alespoň projevit loajalitu k Sesshoumarovi a když už ho chtěl Inuyasha zachránit, mohl být nápomocný. Ale vzhledem k tomu, že ani Sesshoumaru sám, kdyby byl při smyslech, by Inuyashovu pomoc odmítl, asi to nebylo nic tak neobvyklého.
Inuyasha vyrazil proti Zhari plnou silou a (i když tenhle meč držel poprvé v ruce) vrhnul na ní smršť destruktivního světla. To však nezabralo, a tak se rozhodl na Zhari zaútočit přímo, ale jakmile se mečem dotknul jejich vlasů, meč zmizel v jejích útrobách a Inuyashu odhodila zelená záře.
"Právě jsi jí tak trochu nakrmil," řekla mu Shari, když přiskočil zpátky. "Živí se nenávistí a zdá se, že té byl ten meč plný."
"Vážně?" zamrkal Inuyasha. "A čím se živíš ty?"
Vzpomínky na budoucnost - Epizoda II. = Kikyin návrat (část třetí)
11. ledna 2008 v 18:00
|
Cizí příběhy
Ale věděl, že ta, které z nich nepomůže, takhle nedopadne. Ne, protože toho z ní tolik nezbude, tohle byl moc dlouhý pád a tudíž by dole byl jen jakýsi krvavý flek. Ještě horší, než mrtvé tělo...
Ale pak se do jeho mysli prodraly vzpomínky. První byla ta, jak seděl s Kikyo na trávě poseté květinami a ona mluvila o tom, jak mu poprvé řekla, že ho miluje.
Pak se k němu prodrala jiná, kdy se Kagome dívala zvláštním pohledem a říkala: "Jen - jen jsem si myslela, že by to tu Inuyasha rád viděl..."
Potom ty obě dvě vzpomínky zčernaly a Inuyasha zahlédl malou holčičku s velkýma hnědýma očima. "Kikyo byla, Kikyo věděla, Kikyo jsem miloval... Ale to, že je mrtvá, ti jí milovat nezabrání."
Nezabrání, ale Inuyasha sám nevěděl, zda Kikyo ještě stále miluje. Miloval ji všude ve svých vzpomínkách, ale co teď?
Další úsměv té roztomilé dívenky. "Kagome je pořád ještě světlo v tvém životě. Ptám se, jak jsi na tom teď, ne před padesáti lety."
Padesát let není zas tak dlouhá doba, řekl si pro sebe Inuyasha. Pro mě to byl jen okamžik, celé jsem to prospal.
"Víš, co je zvláštní? Že o té Kikyo mluvíš jen v minulosti."
Jenže Kikyo byla podstatná část jeho minulosti. Zdála se mu důležitá už jen tím, že někdy v jeho životě byla. Ona žila a mohla žít dál.
"Pořád se koukáš jen zpátky, víš to?"
"To vím," odpověděl Inuyasha hlasu uvnitř své hlavy. "To vím, ale minulost je taky důležitá. Lidi potřebují svojí minulost... Tohle ale není minulost..."
Pak mu do ucha Kikyo zašeptala: "Budoucnost je jen v zničení Naraka. Dál už pak nic není..."
Tenkrát se určitě pletla, pomyslel si Inuyasha. I po jeho zničení, i po jeho smrti budeme žít dál.
Pak k němu promluvily jen Kagomeniny smutné oči. "Já jen, chtěla jsem, aby ses zase smál."
"Když tu zůstanu sám, tak už se nikdy smát nebudu," řekl Inuyasha. "Už se nikdy nebudu moc usmívat, když nějaká z vás zemře."
"Kikyo, nebo Kagome?" ozval se znovu Rinin hlas.
"Nemůžu si jen tak vybrat," hleděl Inuyasha do propasti. "Nemůžu jen tak jednu z nich zabít."
A poslední Rinina slovy. "Aha! Takže ona se Kagome kvůli tobě plahočí za Narakem a ty nevíš, jestli bys jí dal přednost před Kikyo? To je tedy moc hezký!"
Ale co Kikyo? Co bude s ní? Měla by snad zase umřít? Už potřetí by kvůli němu měla ztratit svůj život?
"Kikyo je mrtvá," uslyšel svá vlastní slova.
A bylo to tak, v téhle chvíli už Kikyo prakticky mrtvá byla, protože Inuyasha se konečně rozhodl. Kikyo je minulost, Kagome je budoucnost, tohle mu Rin chtěla říct. Vzpomněl si na to, co si tenkrát v té jeskyni, kdy byl zavřený s Rin, pomyslel. Že jsou Kikyo a Kagome jako noc a den. Kagome je ta, bez které by nemohl žít, bez noci se obejde, ale den ten potřebuje. Noc je určená jen ke spánku. A od téhle chvíle Kikyo už jen spala.
Skočil dolů do propasti a někde v polovině (letěl střemhlav, aby je dostihl) narazil na Kikyo a Kagome.
Podíval se na Kikyo. "Promiň."
A zmizel někde nahoře s Kagome v náručí. Inuyasha právě zachránil svoje světlo, svůj den. A noc padala dál dolů do propasti. Jen těžce dokázala unést to, že jí právě Inuyasha odepsal. Ale ten svého rozhodnutí nelitoval, protože si uvědomil, že jedině Kagome je ta dívka, kterou teď miluje. Jedině Kagome...
Vzpomínky na budoucnost - Epizoda II. = Kikyin návrat (část druhá)
11. ledna 2008 v 18:00
|
Cizí příběhy
Po chvíli spolu vážně odešli. Kagome vůbec neměla ponětí kam, ale bylo jí to nějak jedno. Kikyo se vrátila, Inuyasha bude zase šťastný a spokojený a Kagome... Kagome se bude celý zbytek života ptát sama sebe, jak moc velkou chybu právě udělala.
"Co se stalo?" zeptal se jí Miroku, který se mezitím vzbudil.
"Kikyo se vrátila," oznámila Kagome. "Není to skvělé? Zase bude s Inuyashou. A on..."
"To víme, ale sama z mrtvých přeci nevstala, ne?" řekla na to Sango.
"Vzkřísila jsem jí."
"Co?!?"
Inuyashův svět se v poslední době zdál být nesmyslný. Kagome, která před něj se smutnýma očima přivedla Kikyo, se z toho světa nikdy nemohla ztratit, ale Kikyo sama byla nejspíš odhodlána k tomu, že ji jednou provždy vytlačí z jeho hlavy. Přivedla ho na svah plný květin a byla rozhodnutá ho zblbnout natolik, že by se ke Kagome už nikdy nevrátil. Neměla z toho žádné výčitky - vždyť to byla Kagome, kdo jí probudil z věčného spánku. Nakonec jí i sama řekla, ať si Inuyashu klidně nechá. Chtěla jen, aby se zase smál a Kikyo dokázala vykouzlit smích jako nikdo jiný.
"Inuyasho, pamatuješ si na ten den, kdy jsme seděli na louce a povídali si o tom, co jsme prožili v dětství?" lehla si Kikyo na zem.
"Bylo to smutné povídání a my se přitom smáli," sedl si Inuyasha vedle ní.
"Smáli jsme se, protože jsme byli spolu," řekla na to Kikyo. "A taky proto, že se nám svět vysmíval tak dlouho, že jsme si řekli, že se taky jednou budeme smát jemu."
"Jo, a jak moc je absurdní to, že se nám svět směje, když je na tom sám tak bídně."
"Tenkrát jsem ti řekla jednu věc," zavřela Kikyo oči. "Řekla jsem ti pravdu o tom, co k tobě cítím. Poprvé jsem ti řekla, že tě miluju."
"A já ti řekl to samé," usmál se Inuyasha.
"Celý ten rok byl zvláštní," zahleděla se Kikyo do minulosti. "Sakury vykvetly až na podzim, když jim opadalo listí."
"A bylo teplo až do prvního sněhu."
"To proto, že se na nás smálo slunce," vzhlédla Kikyo na oblohu. "Smálo se na nás dva a hřálo celý svět."
"V zimě pak ani nezamrzly rybníky a říčky," řekl Inuyasha.
"A Naraku to všechno zničil," otevřela Kikyo oči. "Naraku nám vzal tenhle život, kterému jsme se vysmívali."
"Jednou ho dostaneme," řekl Inuyasha. "Jednou se ho zbavíme."
"Minulosti už se ale nezbavíme," řekla na to. "Ty strašlivé vzpomínky už nikdo zpátky nevezme..."
"Přemýšlela jsi, co bude potom?"
"Po čem?"
"Až zabijeme Naraka," vysvětlil Inuyasha. "Přemýšlela jsi někdy, co budeš dělat pak?"
Kikyo se podívala na oblohu. "Budoucnost je jen v zničení Naraka. Dál už pak nic není..."
Byli tam celé odpoledne a povídali si. S Kikyo se Inuyashovi povídalo dobře, ale pořád měl pocit, že když si povídal s Rin, bylo to úplně o něčem jiné. Bylo to taky trochu o budoucnosti, nejen o minulosti jako s Kikyo. Inuyasha se pak musel zeptat sám sebe, jestli vážně Kikyo není jen v minulosti, jestli vážně není jen v jeho vzpomínkách.
Nakonec se i s Kikyo Inuyasha vrátil k chrámu, kde byla Kagome s ostatními. Už ale balili a Inuyasha měl ošklivý pocit, že ho tam chtěli nechat (taky že chtěli - Kagome řekla, ať si to prý s Kikyo užije). Kagome se na něj ani jednou nepodívala, jen házela svoje věci do batohu.
"Co je to s tebou?" ptal se jí Inuyasha.
Kagome se ohlédla na Kikyo, která se právě tlemila na Sango a Miroka, aby získala jejich přízeň, a pak se zahleděla zpátky na Inuyashu. "Se mnou není vůbec nic."
"Proč jsi jí oživila?"
Kagome se na něj smutně podívala. "Já jen, chtěla jsem, aby ses zase smál."
Inuyasha se rozhlédl po okolí, a pak se podíval na batoh, který Kagome držela v rukou."A vy jste chtěli odejít, nebo co?"
"Pokud ti to nedošlo, tak já jsem tu jediná, kdo odchází."
"Co?" podivil se Inuyasha. "Proč?"
"Ale no tak, přiznejme si to," usmála se Kagome trpce. "Já s Narakem nemám absolutně nic společného, byla jsem jen tvůj detektor na Shikon. Kikyo ten zatracenej šutr cítí taky, takže mě už nepotřebuješ, když máš ji."
"Vracíš se domů?" zahleděl se Inuyasha do země.
"Jo," odpověděla mu Kagome. "Stejně si musím vylepšit známky, prakticky propadám. Mějte se tu fajn."
"Počkej, ty chceš ke studni dojít úplně sama?"
"Umím se o sebe postarat, Inuyasho," hodila si Kagome na záda batoh. "Navíc pokud na mě po cestě vybafne nějakej démon, stejně se to nedozvíš. A sám to víš - nejsem tak úžasná, jako Kikyo a nechci tady jen tak zaclánět."
Nepodařilo se mu jí přemluvit, aby zůstala. Vlastně se o to zase nesnažil tak moc, protože z druhé strany ho hlídala Kikyo a dávala pozor na to, aby neřekl něco, co by se jí nelíbilo. Navíc Kagome si nedokázala představit soužití s ní, takže by se stejně přemluvit nenechala.
"Teď jsi to pěkně zpackal, Inuyasho," řekl mu Miroku, když Kagome odešla. "Hned tak jí neuvidíš."
"Já přece nechtěl, aby odešla."
"To bys jí to ale musel pořádně říct."
Inuyasha a ostatní dál pokračovali v cestě za Narakem s tím rozdílem, že Kagome nahradila Kikyo. Tím trpěli nejen Sango, Miroku a Shippo, ale i sám Inuyasha. Nevěděl proč, vždycky si přál, aby se Kikyo vrátila, ale nejspíš si neuvědomil, že tím ztratí Kagome.
Asi tři dny potom, co Kagome odešla, se od Inuyashy a Kikyo odtrhli i ostatní. Tedy neodešli od nich natrvalo, ale potřebovali si něco zařídit (a taky se obrnit proti Kikyo) a slíbili, že se k Inuyashovi zanedlouho zase připojí. Inuyasha to nesl tiše a těžce, Kikyo zase dělala, jak jí to mrzí, ale byla nesmírně ráda, že teď má Inuyashu jen pro sebe.
Ten den, co s Kikyo došli až k jedné černé propasti, která žila svým temným životem nad úzkou řekou v údolí pod ní, by mohl nazývat jedním z nejhorších dnů ve svém životě. Ale taky jedním z nejdůležitějších, protože ten den se hodně věcí změnilo. I sám Inuyasha se ten den určitým způsobem změnil.
"No tedy," podívala se Kikyo do propasti. "Myslela jsem si, že to bude hrůzostrašný výhled, ale tohle jsem nečekala... Úplně mi běhá mráz po zádech, z toho, jak hustá je tam tma."
"Už jsme s Ka..... Už jsme viděli i horší věci."
"Inuyasho," usmála se Kikyo. "Klidně o ní mluv, mě to nevadí."
"Kagome?" zachvěl se náhle Inuyashův hlas.
"Až tak jsem to nemyslela," otočila se k němu Kikyo.
Pak to zahlédla také. Jen kousek od nich ležela polomrtvá Kagome a natahovala k nim ruku. Něco šeptala. Byla vyděšená, skoro nemohla mluvit, ale něco se jim snažila říct.
"Kagome!" přiběhl k ní Inuyasha. "Co se ti stalo."
"Ki..."
"Co?"
"Kikyo..."
"Co? Co je s ní?" ptal se Inuyasha.
Teď přiběhla i Kikyo. "Co se stalo? Co je ti?"
Kagome znovu natáhla ruku s roztaženými prsty a dívala se někam do neznáma. Z pusy jí tekl uzounký pramínek krve a těžce dýchala. Její oči byly plné strachu.
"Kikyo... uteč..."
"Já? Proč?" podivila se Kikyo a rychle ze svého zavazadla (pouze zauzlovaného šátku) vyndávala sušené byliny a různé jiné věci potřebné k ošetření."
"Rychle..." mumlala Kagome. "Utečte... Rychle..."
"Kagome, co to s tebou je?" cloumal s ní Inuyasha. "Řekni, co se ti stalo?"
"Ona... Chce jí..." zavírala Kagome oči. "Kykio... Uteč... Ona chce... naší duši..."
Kikyiny oči se doširoka otevřely. "Pořád máme společnou duši?"
Kagome neodpovídala.
"Kdo chce naší duši?" ptala se Kikyo. "Kdo?"
Ale Kagome už nebyla při vědomí. Navíc už nemusela odpovídat - ten někdo, o kom Kagome mluvila, nebo spíš "ta" někdo, se objevila v cukuletu. A ta někdo byla dva metry vysoká štíhlá démonka s celkem ženskými tvary, zelenou pokožkou a neuvěřitelně dlouhými, fialovými vlasy, jejichž pramínky se zvláštně propletly a vytvořily chapadla.
Jakmile se objevila, jedním svým chapadlem odhodila Inuyashu, druhým popadla Kagome a třetím ovinula Kikyo.
"Je fajn, když jsou lidi nápomocný," řekl ta démonka. "Už mám obě."
Inuyasha se zvedl ze země a otočil se k démonce s Tessaigou v rukou. "Hned je obě pusť!"
"Nebo co?"
"Řekl jsem, abys je pustila!" vyběhl Inuyasha proti té fialovlasé obludě, ale ta jen máchla jedním svým chapadlem a Inuyasha rázem odlétl.
"Hele, uklidni se, jo?" řekla démonka s úsměvem. "Popravdě - chci jen jednu z nich."
"A to kterou?"
"Kterou vybereš," odpověděla démonka. "Jde tu jen o to, že obě prostě v tomhle světě být nemůžou, protože mají stejnou duši a takhle narušují rovnováhu."
"Kecáš?"
"Vážně myslíš?"
Inuyasha proti ní opět vyrazil a ona ho opět jen odrazila. Takhle na ní útočil hodně dlouho a ona zatím dokázala do takového omámeného stavu přinést i Kikyo. Máchala svými chapadly a Kagome s Kikyo byly jako na horské dráze.
"Tak která z nich to bude?" ptala se démonka a přitom Kagome i Kikyo škrtila svými vlasy. "Ty máš dvě, já chci jednu z nich. Je to prosté."
"Ale já chci obě!" vyrazil Inuyasha proti ní s Větrným šrámem, ale ten neměl účinek.
"Ale, ale..." usmívala se démonka. "Přece bys nechtěl ublížit těmhle svým krasotinkám."
Až v té chvíli si Inuyasha uvědomil, že právě mohl zabít Kikyo i Kagome. No prostě senzace, kdyby se ta démonka nechránila nějakou bariérou, kterou zatím neviděl, mohl je odkrouhnout obě.
"Ale no tak, nemůžeme tu být celý den," řekla démonka a otočila se k propasti. "Uvidíme, jak ti půjde to vybírání, až budou padat dolů. Lítat přeci neumí, nebo jo?"
Inuyasha zavrčel.
"Ty mi nevěříš, že to udělám?" usmála se démonka. "Ale to bys měl... No, vždycky ti to můžu ukázat."
Náhle ta fialovlasá stvůra uvolnila nad propastí své sevření a hodila Kagome a Kikyo do černočerné tmy. Obě padaly, obě křičely a obě myslely jen na něj. Kikyo se modlila za to, aby Inuyasha zachránil jí a Kagome pomalu vzdávala svou naději na to, že by to mohla být ona, kdo tohle celé přežije.
"A tys mi nevěřil," řekla démonka a zmizela.
A Kikyo s Kagome zatím padaly dolů do temné propasti plné strachu. Padaly a padaly, ani na chvíli nezpomalily či nezrychlily. Prostě jen volně splývaly se vzduchem, který je nesl ke strašlivé smrti.
Trvalo to jen pár sekund, než se Inuyasha rozhodl, kterou z nich zachrání, ale jemu to připadalo jako věčnost. První, co viděl, byly ty jejich mrtvá těla, kaluž krve a dokořán otevřené oči s vyděšeným výrazem.
Vzpomínky na budoucnost - Epizoda II. = Kikyin návrat (část první)
11. ledna 2008 v 17:59
|
Cizí příběhy
Vzpomínky na budoucnost II.
Kikyin návrat
Láska… Jedna z nejzvláštnějších věcí a emocí. Je jako zamilovaný pohled, polibek a mnohem víc. Je jako směs těch nejkrásnějších pocitů a láskyplných objetí. Ale také se z ní může stát jedna z nejhroznějších a nejnenapravitelnějších chyb. Jak moc asi dokáže opravdová láska ublížit?
Byla noc. Inuyasha seděl na terase jednoho domku, který jim (jemu, Kagome, Sango, Mirokovi, Shippovi a Kiraře) díky Mirokovu obvyklému triku propůjčili vesničané. Svítily sice hvězdy, ale měsíc byl zahalen v zelenkavé mlze, takže se noční temnota rozléhala po celém okolí. Bylo chladno a u pusy se tvořily malé obláčky páry.
O takových nocích se Inuyasha venku zdržoval jen velmi nerad. Bylo to hlavně proto, že tohle byla jedna z nocí, kdy se z polodémona proměňoval v člověka a ztrácel své schopnosti polodémona. Jeho stříbrné vlasy dostaly černou barvu a ruce, na kterých obvykle měl dlouhé a ostré drápy, se změnily v lidské. Byl zranitelný a problémy se na něj jen lepily, jako vosy na med.
Začalo pršet. Inuyashovi nikdy nevadily hrátky počasí, ale sedět na dešti obvykle nemusel. Dnes v noci tak ale seděl. Prostě se jen díval na blikající hvězdy a poslouchal symfonii kapek. Mohl se na všechno vykašlat a jít dovnitř, ale nemohl. Vevnitř by nemohl přemýšlet. Nechtěl přemýšlet, ale musel.
Pořád si lámal hlavu s tím, co mu říkala ta malá holčička Rin dnes ráno. Stále uvažoval, jestli by dal přednost Kagome nebo Kikyo, kdyby jim šlo o život. A vždycky je uviděl ležet na zemi s krví ve vlasech. Strašný pohled...
"Takhle nastydneš," uslyšel náhle Inuyasha za sebou.
Otočil se. "Kagome?"
"Pojď dovnitř, schovala jsem ti před Shippem nějaké jídlo," usmála se na něj.
"Já - já nemůžu."
"Má to něco společného s tou tvojí ranní procházkou?" tipovala Kagome (a správně).
"No..."
"Nevadí," sedla si vedle něj. "Můžu ti nějak pomoct v tom tvém rozjímání?"
"Neumírej," chtěl říct, ale nakonec se zastavil a místo toho řekl: "Měla by ses schovat, nebo nastydneš."
"Ne, ne," zavrtěla Kagome hlavou. "Dokud mi neřekneš, co to s tebou je, nebo se mnou nepůjdeš dovnitř, budu tu dál sedět."
"To je vydírání!"
"Tak jdeš dovnitř?" stála Kagome u posuvných dveří (neptejte se mě, jak se tam tak rychle dostala) a moc dobře věděla, že by se stejně nedozvěděla, co se ten den ráno stalo.
"Dobře, dobře, už jdu," zvedl se Inuyasha nakonec. "…mimochodem - co jsi říkala, že je k jídlu?"
Kagome byla vážně světlem v jeho životě. Pořád se usmívala a její oči zářily. Jistým způsobem však nenáviděla Kikyo, to Inuyasha věděl. Ale tolerovala jí. Tolerovala jí, protože jí bylo jasné, že pro Inuyashu něco znamená.
Všichni už šli spát do vedlejší místnosti (v tomhle domě byly jen dvě místnosti - jedna s krbem a stolem, druhá vybavená převážně ke spánku). Ale Inuyasha ne, ten stále ještě seděl u ohně a zíral do plamenů. Tentokrát to nebylo proto, že v lidské formě byl tak zranitelný a nechtěl spát, kdyby přišlo nějaké nebezpečí (i když to trochu taky), jenže nemohl usnout, jeho podvědomí mu to nedovolilo. Cítil se tu ale tak sám, také díky tomu, že opět musel přemýšlet o Kikyo a Kagome. Jeho samota tu byla proto, že věděl, že v tomhle rozhodnutí mu nikdo nepomůže.
"Nemůžeš spát?" uslyšel Kagomin hlas.
Samota se rozplynula a svět jeho tichých a bolestivých myšlenek zmizel. Zase jakoby na něj svítilo jeho osobní slunce. Zase tu byla s ním a Inuyasha cítil příjemné teplo u srdce.
"Kagome..."
"Ano?"
"Víš Kikyo..." začal něco, ale hned se zastavil.
Ani si to neuvědomil, prostě mu to vyklouzlo, ale zase jí zranil. Věděl, že jí tím slovem, tím jménem, zranil, cítil, jakoby právě zabodl Kagome kudlu do zad. A Kagome to cítila úplně stejně, protože o ní zase mluvil. A to znamenalo, že jí zase má ve své hlavě.
"Co je s ní?" pokusila se usmát, ale nedokázala skrýt slzy.
"Ale nic," řekl tiše Inuyasha nakonec a vyšel ven z domku.
Na terase se však rozhodl, že Kagome všechno řekne. Že jí řekne o tom, jak uvízl s Rin v té jeskyni, že jí řekne o všem, o čem se bavili. Jenže když znovu otevřel dveře, spatřil Kagome tak, jak jí ještě nikdy neviděl. Brečela a přitom zběsile házela polena do ohně, který teď šlehal ven z krbu.
"Inuyasho," říkala si pro sebe. "Proč o ní zase mluvíš? Proč na ní nedokážeš zapomenout? Proč ti, sakra, nestačím? Je mrtvá, nech jí spát. Zaslouží si to, ne?" naříkala. "Zaslouží si spát... Proč jí tolik miluješ?" lehla si hlavou na podlahu. "A proč jsem kvůli tobě tak sobecká? Tak moc sobecká..."
Ještě chvíli vzlykala, a pak usnula. Teprve v té chvíli se Inuyasha odvážil vstoupit. Věnoval Kagome jeden provinilý pohled.
"Promiň, Kagome."
Přikryl jí svrškem svého kimona a sám si sedl opodál. Ale opět neusnul. Tentokrát přemýšlel o tom, jestli to byla Rin, kdo zavinil to, že má zase plnou hlavu Kikyo. Věděl ale, že to nemohla být ona. Na Kikyo myslel každý den i bez rozpravy o tom, jestli je důležitější, než Kagome.
Druhý den (to už se Inuyasha vrátil do své podoby polodémona a tolik netrpěl lidskými city, ale přece…) se Kagome chovala jinak. Usmívala se, ale uvnitř sebe plakala. Trávila tak sama sebe. Ten den procházeli údolím v horách a Kagome všechny překvapila, když vyřkla přání, že se chce podívat na jedno místo blízko jedné z hor, o kterém toho hodně slyšela. Neřekla proč, nebo co tam je, prostě jen že tam chce jít.
Když tam došli, zjistili, že tím místem byl jeden starý, hodně zpustošený chrám. Všechno tam bylo zarostlé, na střeše byl mech, tráva okolo sahala do pasu. Ale přesto to tam bylo určitým způsobem úžasné. Malé jezírko stále ještě plné vody, chodníček z plochých kamenů, mnoho květin ukrytých v porostu a ještě mnohem víc.
"Je to tu nádherné," řekla Sango na krásu toho místa. "Od koho si o tomhle chrámu slyšela, Kagome?"
"Od Kaede," odpověděla jí Kagome a stále ještě se snažila usmívat. ,,Byla jsem se tu podívat i ve své době, ale to už tam toho moc nezbylo."
"A co je to vlastně za chrám?" zeptal se Miroku, který právě v jezírku spatřil zlatého kapra.
Úsměv z Kagomeniny tváře se teď vytratil úplně. "Tohle je chrám, kde se Kikyo stala kněžkou."
Inuyasha sebou trhl a všem náhle klesla nálada. I Shippo, který těmhle věcem moc nerozuměl, zůstal se skelným pohledem sedět na místě. Sango opět sama sobě položila otázku, proč se Kagome takhle mučí.
Miroku vzhlédl. "Proč jsme tady, Kagome? Neříkej, že ses chtěla jen pokochat okolím starého chrámu, protože tomu moc věřit nebudeme."
Kagome opět vyloudila ten svůj falešný úsměv. "Jen - jen jsem si myslela, že by to tu Inuyasha rád viděl..."
Inuyasha nevěděl, jestli se má smát, nebo brečet. "Tak fajn, už jsem to tu viděl, můžeme jít."
"Ne," řekla Kagome. "Můžeme tu zůstat přes noc."
"Proč, proboha?" vyklouzlo Sango.
Kagome se průzračným pohledem podívala na Inuyashu. "Proč ne?"
"Kagome, ty tu přece nechceš..."
"Zůstaneme tu přes noc a dost. Prostě se tu chci ještě na něco podívat."
Nikdo nechápal proč. Kagome tohle místo způsobovalo tolik bolesti a ona tu přesto chtěla zůstávat. Jediné, co věděli, bylo, že nikoho nechtěla pustit do vnitřku chrámu, kde asi něco chystala.
Když padla noc a všichni usnuli, Kagome se vkradla do chrámu a zapálila tam starou svíci. Pak si klekla na zem a zavřela oči.
"Kikyo," řekla s pevně zavřenými víčky. "Cítím tě tu úplně všude, vidím tě, jak se procházíš po tom kamenném chodníku... nenávidím tě, Kikyo, to bys měla vědět, podle mě Inuyashovi nikdy nepřineseš nic dobrého, ale... Proto tu nejsem," otevřela oči, v kterých jí teď svítil plamen svíčky. "Inuyasha tě potřebuje. Já sama nevím, jak se povolávají mrtví z hrobu, nemám tu ani tvoje kosti, nic. Ale vím, že pokud ty sama budeš chtít, tak se vrátíš. Taková ty totiž jsi. Pro tebe není smrt žádný problém, plynule přecházíš do světa živých a hlavně do Inuyashovy hlavy. Klidně si vezmi mojí duši, klidně ať si tě Inuyasha miluje. Ale ať se zase směje, ať je šťastný..."
Přišla ji vzkřísit, proto tu byla. Kagome přišla pro Inuyashu vzkřísit Kikyo. Tolik jí na něm záleželo, že přišla vzbudit z mrtvých ženu, kterou nenáviděla.
"Ty se mi teď vysmíváš, co?" zajiskřily Kagome oči. "Směješ se mi, jak moc jsem ubohá, že tě volám zpátky. Ale ten muž tam venku, to není Inuyasha, jen jeho stín. To ty dokážeš přivést zpátky toho pravého, jen ty..."
Kagome tam seděla dlouho, seděla a promlouvala k duchům. Z její svíčky tekl horký vosk a ona, která tu svíčku držela rukama z obou stran, si ani neuvědomila, že jí přetéká přes ruce. Už zbýval jen malý kus z téhle svíčky, když se to rozhodla vzdát a jít si lehnout. Avšak v momentě, kdy došla ke dveřím, svíčka zhasla, ale chrám byl stále osvětlený. To světlo přicházelo z malého kamenného oltáře a když se Kagome probudila ze svého šoku, padla hned do dalšího, neboť se před oltářem objevila zářící Kikyo. Byla však z masa a kostí, ne jako jí viděla Kagome naposledy.
"Proč?" probodla jí Kikyo pohledem.
"Neřekla jsem to snad jasně?"
Druhý den ráno budil Inuyashu sladký, dívčí hlas. "Inuyasho? Inuyasho!"
"Kagome?" mžoural Inuyasha očima. "Ne... Panebože, Kikyo!"
Doširoka otevřel oči a vzhlédl. Byla to vážně ona, usmívala se. Její tváře byly růžové a její úsměv příjemně hřál. Že by sen? Ale ne, snad ne...
"Tak pojď, stávej," smály se na něj její oči.
"Kikyo, ale jak..."
"Neptej se a jdi s ní, musíte si toho plno říct," uslyšel náhle i jiný dívčí hlas.
Otočil se a jeho pohled klesl. "Kagome..."
Kikyo se na něj podívala. Stále se usmívala, ale teď to byl spíš žárlivý pohled. Takovou dobu se neviděli a on ještě mrhá časem na to, aby se téhle své Kagome omlouval pohledem.
Kikyo uchopila Inuyashu za ruku. Její dlaň byla teplá, ne tak mrtvolně studená, jako když jí vzkřísili z hlíny a kostí. Tentokrát byla doopravdy živá. Kdo jí ale vzkřísil? Jak to, že tu teď byla s ním? A jak to, že byla vážně živá?
Vzpomínky na budoucnost - Epizoda I. = Jeskyně minulosti (část druhá)
11. ledna 2008 v 17:58
|
Cizí příběhy
"Podruhé?" podivila se Rin.
Inuyasha se chvíli uklidňoval, a pak řekl: "Oživili jí. Pomocí kostí a hlíny ji vrátili do života. Tedy, jestli se tomu dal říkat život..."
Rin, která teď seděla na velkém balvanu (neustále se někam přemisťovala) a komíhala nohama, si začala zpívat: "Yama no naka, mori no naka, kaze no naka, yume no naka. Sesshoumaru-sama doko ni iru? Jakken-sama wo shita naete. Watashi wa hitori de machimashou Sesshoumaru-sama omodori o..."
Inuyasha se v té chvíli rychle vyléčil ze svého smutku a pomyslel si, že nic blbějšího ještě neslyšel. Vážně - písnička, co oslavovala Sesshoumara, musela být hloupá. Vztah mezi Inuyashou a Sesshoumaruem byl asi takový, že kdyby někdy musel Inuyasha tenhle popěvek zpívat, hned po vlastním koncertu by spáchal sebevraždu.
"A co ta druhá dívka?" vzpomněla si náhle Rin na Kagome.
Chvíli Inuyashovi trvalo, než si uvědomil, koho tím myslela. Když na to ale přišel, trochu se zastyděl - oplakával tu Kikyo a na Kagome vůbec nepomyslel. Nevěděl proč, ale musel se dívat stále zpátky, nedokázal myslet na to, že v Kagome by mohla být jeho budoucnost. Ale vzpomínky už jsou přeci takové - jen pohled na to, co už bylo.
"Kagome..." řekl tiše. "Kagome je moje..."
"Co? Co je tvoje?"
"Já ani nevím," řekl Inuyasha nakonec. "Je důležitá, dal bych za ní i život. Ona je takové moje světlo, slunce v mém životě. Je prostě..."
"Všechno." dopověděla za něj Rin. "A kdyby ses mezi těmi dvěma musel někdy rozhodovat, kterou by sis vybral?"
"Kikyo je mrtvá."
"Nevadí," zavrtěla Rin hlavou. "Představ si tuhle situaci - Kikyo je zase živá a najednou oběma, Kikyo i Kagome, hrozí smrtelné nebezpečí. Která to bude?"
Inuyashu tato otázka zaskočila. Již mnohokrát na tímhle uvažoval, ale nikdy se nedokázal pořádně rozhodnout. Kikyo kvůli němu zemřela, když žila, tak jí miloval, ale co Kagome? Nechal by ji zemřít? Nechal by minulost, která si tak krutě pohrála s Kikyo, aby se zopakovala i na Kagome? Jenže nechal by budoucnost, aby si znovu pohrála s Kikyo?
"Já nevím."
"Ale no tak," zamračila se Rin. "Potřebujeme nějak krátit čas, než pro nás někdo přijde (pozn. znovu si představila Sesshoumarua). Je nuda čekat a nic nedělat."
"Hele, když tak ráda mluvíš, to si s tebou Sesshoumaru povídá, nebo co?"
"Povídá si se mnou pan Jaken."
"A Sesshoumarovi nevadí to vaše neustálý mluvení?" zajímal se Inuyasha. "Podle mě má rád ticho a klid."
"No, když chce, abysme zmlkli, tak nám to prostě poví," řekla na to Rin. "No a když Jaken řekne něco, co bych neměla slyšet, projde se mu Sesshoumaru po hlavě."
"Jsem to teda rád, že se moc nezdržuju v jeho blízkosti."
"No ale je to zvláštní," uvažovala Rin. "I když řeknu něco špatného já, nebo udělám nějakou hloupost, vždycky za to Sesshoumaru potrestá Jakena. Jako by za to vždycky mohl on..."
To přinutilo Inuyashu si v duchu říct: "Chudák Jaken" přesto, že toho zeleného trpaslíka nenáviděl stejně jako Sesshoumara samotného. No, nicméně to bylo lepší, než kdyby se po hlavě prošel Rin.
"Hele, tak odpovíš mi?" zkřivila Rin obličej.
"To přece nejde."
"Ale jo, jde."
"Uděláme dohodu," snažil se z toho Inuyasha vykroutit. "Taky si vymyslím nějakou takovouhle situační blbost. Ty mi odpovíš první. Když odpovíš, odpovím ti i já. Bereš?"
"Fajn."
"Takže - jsi ve smrtelném nebezpečí, Sesshoumaru o tom ví, ale vykašle se na tebe. Co uděláš?"
"Tahle situace je nemožná," nesouhlasila s tím Rin.
"Proč?"
"Protože Sesshoumaru by se na mě nevykašlal."
"Proč myslíš?"
"To je kouzlo osobnosti," rozhodila Rin ruce v prostém gestu.
"Teda, ty si věříš."
"Ne," usmála se Rin. "Myslím Sesshoumarovo kouzlo osobnosti."
Inuyasha zavrtěl hlavou. "Pokud neřekneš, co bys dělala, nebudu se rozhodovat mezi Kikyo a Kagome."
"Tak fajn, fajn," založila si Rin ruce. "Asi bych se z toho musela nějak dostat sama, a pak bych si Sesshoumara zase našla."
"Vůbec by tě nenaštvalo, že ti nepomohl?" podivil se Inuyasha.
"Ne," řekla klidně Rin. "To je jeho..."
"Kouzlo osobnosti," doplnil jí Inuyasha.
"Přesně, a teď ty," řekla Rin. "Kikyo, nebo Kagome?"
Inuyasha se přinutil na to myslet. Problémem ale bylo, že jakmile se pomyslně pro jednu z nich rozhodl, okamžitě uviděl tu druhou v tratolišti krve s mrtvolným výrazem v očích. A vidět Kagome s krvavým proužkem u pusy a podivně nafialovělou kůží bylo vážně příšerné.
"Já prostě nevím, nemuč mě."
"Ale no tak," doprošovala se ho Rin. "Zvaž všechny možnosti a rozhodni se, která z nich je pro tebe důležitější."
"Důležitější..." opakoval Inuyasha. "Kikyo jsem miloval... Ale co Kagome?"
"Víš, co je zvláštní?" usmála se Rin. "Že o té Kikyo pořád mluvíš jen v minulosti. Kikyo byla, Kikyo věděla, Kikyo jsem miloval... Ale to, že je mrtvá, ti jí milovat nezabrání. Naproti tomu, Kagome je pořád ještě světlo v tvém životě. Ptám se, jak jsi na tom teď, ne před padesáti lety."
Inuyasha mlčel. Sám totiž nerozuměl svým myšlenkovým pochodům, tak se nemohl správně rozhodnout, která z nich je důležitější, která z nich pro něj znamená víc.
"Pořád se koukáš jen zpátky, víš to?" tlumočila mu Rin své vlastní poznání. "Nikdy jsi neřekl nic o tom, co předpokládáš, že bude, co plánuješ. Ani nemáš životní cíl."
"Chci přeci zabít Naraka."
"Ale to není cíl na celý život," protestovala Rin. "Navíc ho chceš zabít kvůli minulosti, ne proto, aby nemohl dál škodit, ale proto, co ti provedl už dávno."
"Ale to my všichni," řekl na to Inuyasha. "Myslím mě, Kagome, Miroka a Sango. Všichni ho nenávidíme za to, co provedl, všichni se mu chceme pomstít."
"Špatně."
"Proč?"
"Zamysli se - proč by ho měla třeba nenávidět ta Sango?"
"Naraku jí povraždil rodinu a z jejího mladšího bratra udělal našeho nepřítele," odpověděl Inuyasha Rin.
"Ale ona se nejde jen pomstít, ne? Jde taky získat zpátky svého bratra, nebo ne?"
"Asi ano," souhlasil Inuyasha.
"A ten Miroku?"
"Kvůli Narakovi je prokletá celá jeho rodina," řekl Inuyasha. "Naraku vypálil jeho dědovi do ruky tunel, který do sebe všechno vtáhne, nakonec i jeho. Ten tunel se dědí z generace na generaci."
"Takže nejen, aby se pomstil, ale taky aby se zbavil té kletby, ne?"
"Na to něco bude..."
"A Kagome?"
"Co?"
"Proč jde po Narakovi taky Kagome?" zeptala se Rin.
"No, ta mě v podstatě jen doprovází," řekl na to Inuyasha.
"Aha!" roztáhly se Rin zorničky. "Takže ona se Kagome kvůli tobě plahočí za Narakem a ty nevíš, jestli bys jí dal přednost před Kikyo? To je tedy moc hezký!"
"Neznáš podrobnosti."
"Fajn," řekla Rin. "I s těma podrobnostma - který z nich bys teda dal přednost?"
"Já..."
Náhle se ozvala velká rána a balvan znemožňující odchod z jeskyně se rozbil na několik kusů. Vlastně se i celý vchod trochu zvětšil. Zanedlouho se v prachové mlze objevil Sesshoumaru a v ruce třímal svůj meč. Rin okamžitě vyskočila a doběhla s úsměvem až k němu.
Sesshoumaru se podíval na Inuyashu. "Co ty tu sakra děláš?"
Inuyasha neodpovídal.
"Nechal ses chytit do téhle pasti, co?" odpověděl po chvíli Sesshoumaru za něj.
Jen tiché zavrčení.
"No, doufám, že jsi Rin nevyprávěl chutné podrobnosti ze svého zpackaného života... Měla by depresi."
Mírně překvapený pohled.
"Rin, jdeme."
A Inuyasha tam dál seděl a uvažoval. Trochu nad tím, jak moc velký to byl trapas, že se nechal zachránit od svého nenáviděného bratříčka, ale taky o tom, jak by se nakonec rozhodl. Kagome, nebo Kikyo? Byly jako den a noc - úplně jiné, v jeho mysli potřebné obě. Další pohled zpátky, další pohled na jeho minulost. Kikyo miloval, ale... Co vlastně cítil ke Kagome?
Vzpomínky na budoucnost - Epizoda I. = Jeskyně minulosti (část první)
11. ledna 2008 v 17:57
|
Cizí příběhy
Vzpomínky na budoucnost I.
Jeskyně minulosti
Vzpomínky… Okamžiky zachycené v toku času jen jako impulsy v našem záhadném mozku. Jsou většinou velmi mlhavé a časem se vytrácejí. Ale ne všechny! Některé zůstávají jako ty nejdražší klenoty uchované navždy v našich srdcích. Některé momenty v našem životě nás zase tak zranily, že se jich nadosmrti nezbavíme.
Svět vzpomínek je světem minulosti - mnoha ohledů zpátky, mnoha kroků zpět k věcem, ke kterým by jsme se raději ani vracet nechtěli. Ale ten svět je stále tady a jakmile se přítomnost vystřídá s minulostí, zachytí se v naší mysli další chvíle našeho života. Ale kde se v těch vzpomínkách schovala budoucnost?
Ten den se Inuyasha neshodl o něčem s Kagome. Ani už nevěděl o čem, bylo mu sice jasné, že Kagome měla opět pravdu, ale kvůli své hrdosti jí to nemohl do očí říct. Kagome pak zase vyhrožovala s tím, že se vrátí domů, a tak jí Inuyasha řekl, že se půjde projít a pročistit si hlavu. Ze začátku ho na jeho procházce doprovázel (nebo spíše sledoval) Shippo, ale toho se podařilo Inuyashovi setřást. Pak už mohl být sám a o samotě taky přemýšlet (divili by jste se, ale Inuyasha už přemýšlet umí).
Za posledních pár měsíců se stalo tolik věcí, že si to Inuyasha nedokázal v hlavě srovnat. Nejhorší asi bylo, že před nedávnem zemřela Kikyo a on o ní nemohl mluvit, protože by tak ublížil Kagome. Už mockrát zpozoroval, že když jen řekl její jméno, Kagome zkameněla a pěknou dobu s ním nemluvila.
Zrovna procházel okolo jedné jeskyně, když uslyšel křičet dívčí hlas: "Pomoc, pomozte mi někdo!"
Inuyasha zavětřil. Ten pach, co se nesl vzduchem se mu nelíbil - byla to směs pachu jeho bratra, Sesshoumara a té holčičky, co ho doprovázela, Rin. Když šel chvíli po tom pachu, dorazil až k jeskyni. Tam spatřil Rin těsně u vchodu, jak volá o pomoc.
"Co tu tak ječíš?" vlezl do jeskyně za ní.
Ona se na něj vyděšeně koukla: ,,Běž rychle zpátky, dokud to jde!"
"Co?"
Náhle Inuyasha spatřil obří kámen, jak se valí k otvoru, kterým sem přišel. Ani to nestačil pozorovat, jakou rychlostí se tam přikutálel a hned zahradil vchod.
"No super," řekla Rin. "Ještě lepší, než předtím."
"Co se tak vztekáš?" ohradil se Inuyasha. "Ty jsi ta, kdo tu volala o pomoc!"
"Jo, ale nějak jsem nepředpokládala, že se ten někdo, kdo mi přijde na pomoc, chytí taky."
"O co tu vlastně jde?" zeptal se Inuyasha.
"No," začala Rin. "Šla jsem okolo a uslyšela z téhle jeskyně nějaké divné zvuky. Chtěla jsem se podívat, co to je. Vlezla jsem dovnitř, ale pak už jsem nemohla ven. Je tu nějaká bariéra."
Inuyasha sáhl po Tessaize, ale vytáhl jen starý, zrazivělý meč. Tessaiga se tady nedokázala přeměnit. Pak zkusil alespoň svůj útok Sankon Tessou, ale úplně bez účinku.
"Co se to tu, sakra, děje?"
"To ta bariéra," vysvětlila mu Rin a sedla si na zem. "Dá se sem dostat jen zvenčí."
"Já se odsud nějak dostanu," opakoval svůj útok Inuyasha, ale znovu bez žádného efektu.
"Klid," řekla mu Rin. "Prostě jen počkáme, až někdo půjde okolo."
"Mě se na nikoho čekat nechce!" řekl Inuyasha a dál bezúčelně bojoval proti kameni, který mu bránil odejít.
Tohle trvalo asi dvě hodiny, a pak už byl Inuyasha moc unavený na to, aby pokračoval. Pořád si stěžoval, pořád nadával, ale to mu nebylo moc platné, a tak si nakonec sednul vedle Rin, aby si odpočinul.
"Ty děláš, jako bys neměl nikoho, kdo by ti chtěl přijít na pomoc," zabručela Rin.
Inuyasha se na ní podíval svým významným pohledem. "Ale jo, mám přátele, kteří mě teď určitě hledají, ale…"
Ale chtěl to zvládnout sám, tak jako vždycky. Byla by pro něj celkem potupa, kdyby jeho přátelé zjistili, jak se nechal chytit do takovéhle pasti. Ovšem když tu tak byl spolu s Rin, měl ještě větší strach z toho, že by je mohl zachránit Sesshoumaru…
Už viděl, jak mu říká: "Inuyasho, ty ses nechal takhle chytit? To tvoje inteligence tolik klesla? Toto ještě bylo možné? Neříkej…" a usmívá se tím svým pohrdavým úsměvem.
"Ale?" chtěla se Rin dozvědět víc. "Ale co?"
"Ale nic…"
Rinina ústa se protáhla do velkého úsměvu. "Sesshoumaru pro mě určitě přijde. Zachrání nás."
Inuyashova tvář zezelenala. "To snad radši ne."
Rin se znovu uculila. "Nechápu, co proti sobě máte. Jste přeci bratři."
"Nevlastní," reagoval Inuyasha okamžitě.
"Vadí to?" podívala se na něj Rin svýma velkýma hnědýma očima. "Nenávidíte se proto, že jste nevlastní bratři? To je ten důvod?"
Inuyasha se zamyslel. Vlastně ani nevěděl, proč se tak nesnáší. Pokud si dobře vzpomínal, bylo to tak odjakživa, prostě automaticky.
"Asi kvůli tomu, že nejsem čistokrevný démon," řekl Inuyasha nakonec. "Nejspíš se za mě stydí."
"Taky nejsem démon," řekla Rin. "A vypadá to, že proti mě Sesshoumaru nic nemá."
"To je mi taky záhada," podrbal se Inuyasha zadní nohou za uchem. "…normálně s lidmi moc nevychází, vlastně nejradši je má mrtvý, hezky v kaluži krve ležící na zemi... A tebe si tak hlídá."
"Sesshoumaru má dobré srdce..." řekla Rin ze zasněnýma očima.
No jasně, řekl si Inuyasha pro sebe. Je to ten NEJ démon na světě.
Nedokázal si představit, že by mohl mít jeho bratříček dobré srdce. Viděl jen ty boje, které rozhodně nebyly jen nějakými sourozeneckými hrátkami... Ale tahle dívka ho zbožňovala. Visela na něm a Inuyasha nemohl přijít na to proč.
"Ty mi nevěříš, co?" zamrkala Rin. "Jenže někteří prostě nevědí, jak ukázat lásku."
No, tak k těm určitě Sesshoumaru patřil. Možná, že Rin přece jen viděla víc ze Sesshoumarovi duše, než jen touhu po bojích.
"Hele, jak ty jsi vlastně potkala Sesshoumara?" zajímal se Inuyasha. "Prostě tě jednou uviděl trhat kytky na louce a zeptal se tě, jestli by si s ním nechtěla sdílet zbytek života, nebo co?"
Rin se uchechtla. "Ne.. Poprvé jsem ho viděla poblíž vesnice, ve které jsem žila. V lese. Byl zraněný..."
Po souboji se mnou, uvědomil si Inuyasha. Bylo to hned potom, co jsme spolu bojovali...
"A dál?"
"Nosila jsem mu tam jídlo, i když mi stejně říkal, že ho jíst nebude," pokračovala Rin. "Myslel si, že z něj mám strach... Říkal, že lidi nejí."
"A dál?" opakoval se Inuyasha.
"Pak vesnici napadli vlci," řekla. "Pozabíjeli všechny lidi, roztrhali je na kusy. Já zatím utíkala do lesa."
"Uteklas jim?"
"Myslím, že na mě byli moc rychlí," usmála se Rin. " Nakonec mě doběhli."
"Co se stalo?" kulil Inuyasha oči. "Nechali tě jen tak jít?"
Rin si sedla na bobek a rukama si přitáhla kolena. Zdálo se, že se jí o tom nechce moc mluvit. Nejspíš to byl kousek jejího života, který nebyl zrovna příjemný. Kdyby byl Inuyasha alespoň trochu empatik, došlo by mu to, ale co byste po našem Iníkovi chtěli?
"Ne, to ne, nenechali," ztratil se Rinin úsměv a na chvíli ho nahradily zakalené oči. "Zabili mě... Prostě jsem viděla, jak se na mě řítí, a pak už jen tma."
Inuyashovi oči už skoro vypadávaly z důlků. "Ale jak..."
"Sesshoumaru," rozzářila se opět Rinina tvář. "Byl to on, kdo mě oživil."
Oživil, zamyslel se Inuyasha. No jo, má Tenseigu... To ale nevysvětluje proč. Proč jí teda pomohl?
"A ty si vůbec nic neděláš z toho, že už jsi byla mrtvá?" zeptal se Inuyasha.
Rinin úsměv (pokud to tedy ještě bylo možné) se ještě víc protáhl. "Ale ne, to, že jsem byla mrtvá, mi prospělo. Jinak bych teď přeci se Sesshoumarem nebyla."
Svět vzpomínek se opět zvířil. Rin už jednou zemřela, zabili jí vlci. Zemřela a teď je tady. Zemřela a vrátila se do světa živých... Stejně jako Kikyo.
"Co je?" všimla si Rin Inuyashova smutného pohledu. "Stalo se něco? Řekla jsem snad něco špatně?"
"Ale ne," zadíval se Inuyasha do země. "Jen jsem si vzpomněl na jednu dívku."
"Dívku?" zahleděla se na něj Rin. "Byla pro tebe důležitá?"
"Důležitá?" opakoval Inuyasha. "Byla první, kdo mě přijal takového, jaký jsem. Vždycky jsem byl něco mezi - ani démon, ani člověk. Lidé ve vesnici, kde jsem žil jako malý, mě tam nechali jen proto, aby se o nich neřeklo nic špatného. Mysleli si, jak nejsou hodní. Ale já v tom trpěl..."
"Je to podobné jako u mě," řekla na to Rin. "…když jsem byla malá, no, ještě mladší, než jsem teď, moje rodiče a bratra zabili banditi. Zůstala jsem ve vesnici, kde jsem s nimi až do té doby žila a myslela si, že kromě toho, že budu sama, se nic nezmění. Ale lidé tam se změnili. Brali mě jen jako přítěž..."
"To dobře znám," usmál se Inuyasha. "Ale Kikyo byla jiná. Věděla, jak se cítím.."
"Co se stalo?" reagovala Rin na další Inuyashův smutný pohled.
"Zemřela." řekl Inuyasha s těžkým srdcem. "Zemřela kvůli mě. Kdybych na ní dával větší pozor, byla by naživu."
"Hmmm..." vydala ze sebe Rin jako důkaz toho, že o tom přemýšlí.
Inuyasha pokračoval. "Je to už přes padesát let. Celou tu dobu si myslela, že jsem to byl já, kdo jí zabil. Poslední síly vynaložila na to, abych nemohl dál škodit."
Zdálo se, že se Inuyasha rozbrečí. Vypadal tak zničeně a bezmocně. Rin raději chvíli mlčela s tím, že to bude lepší. Nemlčela však dlouho, její povaha jí to nedovolila.
"A kdo to tedy byl?" zeptala se. "Kdo jí zabil?"
"Naraku!" vzplanul v Inuyashových očích plamen nenávisti. "Celé to zinscenoval kvůli Shikonu, který Kikyo hlídala."
"Shikon..." opakovala Rin. "Myslíš ty růžové střípky, které chtějí všichni démoni? Klenot čtyř duší?"
Ta toho ale ví, pomyslel si Inuyasha. Jsem zvědavej, jestli jí Sesshoumaru přiučuje na soukromých hodinách...
"Jo," řekl Inuyasha nahlas. "Kikyo byla kněžka, která ho měla na starost. Jednou... jednou se mě zeptala, jestli bych se nechtěl stát člověkem. Že by to prý pomocí Shikonu šlo. A že by možná zmizel a ona by mohla začít žít normální život. Že bychom mohli žít normální život spolu..."
"Ale nějak to nevyšlo..." řekla na to Rin.
"Ne."
Nastala chvíle (pro Rin to byla dlouhá věčnost). Bylo to smutné a nenaplnitelné ticho, svým způsobem trochu strašidelné. Byla to Inuyashova křehká (i když se to tak mnohdy nezdálo) duše, která se trápila nad ztrátou dívky, kterou miloval...
"Já jí miloval!" vykřikl Inuyasha z čista jasna, ale pak se zase utišil. "Miloval jsem jí a přitom jsem jí dovolil, aby mi podruhé zemřela."
Zde hledá